Uznání dluhu a Judikatura

Důvod dluhu nemusí být v uznávací projevu uveden výslovně; stačí, když je určen poukazem na upomínku na zaplacení dluhu, ve které je důvod dluhu obsažen.

R 123/1953

Uznáním dluhu se dlužník nezbavuje možnosti uplatňovat v občanském soudním řízení námitky týkající se důvodu nebo výšky (rozsahu) nároku věřitele.

R 13/1988

K platnosti právního úkonu uznání dluhu, kromě písemné formy a obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony je třeba, aby dlužník vyjádřil příslib zaplatit dluh, uvedl důvod jeho vzniku a výšku v jakém dluh uznává. K tomu je třeba dodat, že pokud více dlužníků (např. Fyzická osoba a právnická osoba, které společníkem a jednatelem je stejná fyzická osoba) mají vůči věřiteli několik dluhů (jako tomu bylo v posuzované věci) a tedy uznávají více dluhů, musí být nepochybně určeny , které jednotlivé dluhy jednotliví dlužníci, co do důvodu a výše uznávají a slibují zaplatit. Za uznání dluhu však nelze považovat pouze vyjádření více dlužníků (jejich zástupce) v tom smyslu, že převzali celkově určitou částku peněz, kolik z ní celkově uhradili a že zbytek v dohledné době vrátí.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. Zn. 4 Cdo 116/2009)

Pokud si půjčuje jeden z manželů od jiného občana nebo organizace peníze a ve smlouvě o půjčce vystupuje jako dlužník, je ze smlouvy o půjčce zavázán a oprávněn pouze ten z manželů, který ji jako dlužník uzavřel, pokud její platnosti netřeba souhlas druhého manžela ve smyslu ustanovení § 145 OZ, když se netýká společných věcí (smlouvou o půjčce, případně na základě smlouvy o úvěru jsou peněžní prostředky teprve nabývány).

Pokud není souhlas druhého z manželů nutný k platnosti smlouvy, ze které závazek na peněžité plnění vzniká, nelze uvažovat o jeho nezbytnosti ani v případě úkonů, kterými dlužník již vzniklý závazek uznal.

(Usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 30. srpna 2005, sp. Zn. 29 Odo 162/2005)